Představte si následující situaci: Jste dejme tomu cukrářem a vyrábíte naprosto
jedinečné a originální dorty. Recepturu na ně jste sami vymysleli a rádi na ni každému zájemci udělíte
licenci. Pochopitelně za penízky. Jenže konkurence je veliká a vás ve dne v noci trápí myšlenka: Co když
ty mé skvělé dortíky někdo okouká, vypátrá tajný recept a bude na nich úspěšně bohatnout, vydávajíc
je za své, přičemž na mou licenci se s prominutím vybodne? Zjistíte také, že podobné noční můry trápí
i spoustu vašich kolegů - cukrářů. Vymyslíte proto spolu skvělou věc: Založíte si organizaci, která bude
hlídat celý český cukrářský trh, a chytráky, kteří by vám rádi šlohli vaše nápady, nemilosrdně ztrestá.
A nazvete ji třeba Ochranný cukrářský autorský svaz, zkráceně OCAS.
Co vy na to? Že je to v pořádku? Ano, skutečně. Ale poslouchejte dále.
Vaší organizaci se potírání zločinných padělatelů neobyčejně daří a stát ji má
za to rád. Svými zákony jí dokonce umožní nevídané pravomoce: Od teď musí každý, kdo něco peče či vaří,
dopředu vaší organizaci hlásit každý výrobek, který hodlá vytvořit. A to bez ohledu na to, má-li
něco společného s vašimi patentovanými dorty. Vyrábí-li ten člověk například své vlastní kremrole,
musí vám každou jejich novou várku hlásit deset dní před jejím vyrobením. Vy mu pak milostivě povolíte
si své kremrole vyrobit. Samozřejmě, že za jeho peníze. Běda však, nenahlásí-li nic! A vy dokonce
zjistíte, že NĚCO pekl. Pošlete mu výhružný dopis: "Milý kolego, protože se ve tvé cukrárně včera
kouřilo z komína, usuzujeme, žes tvořil jakési cukrářské výrobky. Nevíme sice jaké, ale protože jsi
nás předem poníženě nepoprosil o svolení něco péci, soudíme, žes tam vyráběl napodobeniny našich skvělých
dortů. Účtujeme ti tedy částku XXX za licenci na ně a ještě jednou tolik jako pokutu. Ať už se to
víckrát neopakuje!!!" Pomyslíte si - no a co, tak chudák výrobce přistoupí do vaší organizace a bude
se tak aspoň trochu podílet na penězích, které zkasírujete. Chyba lávky! Vaše organizace je přece jen
pro prominenty, o nějakého ušmudlaného kremroláře ze Lhoty nestojí! Stačí jí jeho peníze!
Připadá vám tato představa děsivá? Říkáte si, že by taková organizace za chvíli
zcela ovládla trh a časem by třeba diktovala národu co má jíst? A že by asi spoustu výrobců takovými
buzeracemi otrávila natolik, že by se raději nechali zaměstnat v jiném oboru?
Ale ono nejde o představu! Podobnou organizaci tady přece dávno máme. Jmenuje
se Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (zkráceně OSA). Pravda, nechrání cukráře, ale
autory písniček, zbytek je však prakticky stejný.
Je jasné, že když někdo složí písničku, je tato jeho dílem, jeho výrobkem, a
on tedy může rozhodovat o tom, kdo a kde jeho písničku bude hrát, a kolik si za to řekne. Podle
našich zákonů by každý, kdo chce hrát hudbu jiného autora, měl tohoto autora předem zkontaktovat
a dohodnout se s ním na užití jeho díla. V praxi ovšem hudebník těžko bude shánět autory všech písní,
které chce hrát třeba na taneční zábavě, a uzavírat s každým z nich smlouvu. Zrovna tak autor si
sám těžko ohlídá, nehraje-li se někde ve světě neoprávněně jeho píseň. Proto vznikla OSA. Hudebník
zaplatí jenom jí a o víc se nestará. Ona pak vybrané peníze přerozdělí mezi autory. I když s všelijakým
přerozdělováním peněz jsou v našem státě nepříliš povzbudivé zkušenosti, princip je určitě dobrý.
To je tak ale všechno. OSA se stala organizací, která si s posvěcením státu
může v hudebním oboru dělat naprosto co chce. Její rozsáhlé pravomoce a většině lidí nepříliš jasné
poslání (vždyť kolik zákonodárců je aktivními hudebníky, hrajícími třeba na zábavách?) způsobují pozvolné
ovládnutí autorského trhu v Čechách. Co mě tedy konkrétně štve?
Představte si skupinu, která hraje výhradně vlastní repertoár, není nijak moc
slavná, ale má své stálé fanoušky a častá vystoupení, občas zazní i v rádiu. Takové je i naše Naboso.
Chce-li si taková kapela zahrát třeba někde v klubu pro padesátku posluchačů, musí nejprve kontaktovat
OSA a předem mu na rozsáhlém a komplikovaném formuláři poslat seznam skladeb a jejich autorů
(kteří jsou většinou členy kapely). Přesto, že OSA tyto autory nijak nechrání, neboť nejsou
jejími členy (a ani o to nestojí), musí takovou produkci odsouhlasit. Teprve pak si můžete vlastní
písně zahrát. Autora to (zatím!!!) nestojí víc, než nervy a čas, strávený sesmolováním lejster.
Teď si ale vezměte situaci, kdy kapela nic takového nenahlásí. Je třeba mladá a nezkušená a prostě ji nenapadne, že by měla někde žádat o svolení hrát
vlastní skladby, když je navíc většinou produkuje zcela zdarma (věřte nebo ne, Naboso na žádném ze svých vystoupení nic nevydělá, v nejlepším pokryjeme
náklady). Může se pak dostat do velkých problémů. Malý příklad:
Bude-li kapacita sálu 50 osob a vstupné se nebude vybírat žádné, činí poplatek stovku. Dvojnásobek za neoprávněné použití jsou tedy dvě stovky, k tomu
ovšem pokuta za přestupek podle § 32, zákona 200/1990, který může dělat až 15.000,- Kč (§ 110 zákona 121/2000 - to je autorský zákon). To se pak sakra prodraží! A pozor - jestlipak máte zaplacenu
autorskou odměnu, když hrajete u táboráku někde u lesa? Cože? Jestli jsem se nezbláznil? Já tedy ne! Myslíte si, že když máte plný sál svědků toho, že jste
hráli výhradně vlastní skladby, nějak vám to pomůže? Kdepak! Pokud jste produkci dopředu neoznámili, OSA už nezajímá, co se tam hrálo. Podle autorského
zákona totiž existuje "nevyvratitelná zákonná domněnka", že jste hráli chráněná autorská díla (§ 100, odstavec 6). Paráda, co? Také vás napadá, co OSA udělá
s takto vybranými penězi, které vlastně není komu rozdělit? Určitě si je přece nenechá...
Tak má tato organizace velice pohodlný život. Vlastně ani nemusí pro své chráněnce nic dělat, všichni jsme povinni sami se jí přihlásit, spočítat si, kolik
zaplatíme, no a ona si jen zkasíruje penízky. Přece jen se ale sichruje, a to podle vzoru dřívějších monopolních stran, rozsáhlou sítí práskačů, kteří bloudí
krajem a loví hříšné duše. Jejich způsoby jsou také typické - takový člověk vám třeba na sebe nechá číslo mobilu, na který když pak voláte, tak jej zvedne
někdo jiný, kdo tvrdí, že dotyčného kontrolora nezná.
A je tu poslední věc, která dříve či později každého hudebníka - skladatele napadne. Prostě - stanu se taky chráněncem OSA a budu dostávat prachy za to, když
mou píseň někde zahrají. Zlatý voči - vyjádření OSA: "To my vás stejně chránit nebudem, to neni tak jednoduchý, to byste nejdříve museli mít vydanou vlastní
desku a splnit ještě různé podmínky..." Přece jste si nemysleli, že vás mezi sebe pustí prominenti typu Petra Jandy, Romana Horkého, či šišlavých bratrů
Medvídků od Medníku. Vašich peněz se ale asi štítit nebudou.
Úplně zbytečné je pak věřit různým programům OSA na podporu začínajících kapel a podobně. Nevím o jediném takovém kolegovi, který by nějakou podobnou podporu
obdržel.
Samostatnou kapitolou jsou pak různé snahy OSA o všelijaké zpoplatňování prázdných CD, kazet, reprodukčních a záznamových přístrojů, hudby šířené na internetu
a podobně. Možná by to chtělo samostatný článek (viz také článek předchozí).
Jaký je tedy závěr? Vlastně žádný. Takový je prostě stav. Jen chci doufat, že u nás proto neskončí česká tradice vyhrávání po hospodách, u táboráků, v kempech,
osadách, klubech, na zábavách, čajích či parketech. Kdo by se mohl divit muzikantovi, který by raději na svůj kumšt rezignoval a stal se pro jistotu jen
posluchačem, který nemusí popsané problémy řešit. Když si to ale řekneme všichni, kdo nám bude za chvíli hrát? Já zapomněl - přece OSA...
Raz, dva, tři... MP3!
7. 12. 2000
Určitě jste se už všichni, i když třeba nebrousíte internetem často, setkali se zkratkou MP3. Pokud někdo
přece jen netuší o co jde - je to způsob či formát, v kterém je možné do počítače uložit hudbu.
Takovýchto formátů je samozřejmě více, tento je ale zajímavý tím, že v počítači ukládá hudební
soubor až na 10x menší prostor než jiné, přitom v kvalitě příliš se nelišící od CD. Tím pádem je
jako stvořený pro ukládání a stahování z internetu, budování hudebního archívu nebo třeba přenos
skladeb na disketách.
Druhá věc, o které se chci zmínit je populární přepalování cédéček, a to jak z originálních CD,
tak právě z internetových "empétrojek", které je masově rozšířeno a neznám snad člověka, který
by doma nějaký takto pirátsky vyrobený nosič neměl. Čím tyto dvě skutečnosti souvisí? Obě totiž
nepředstavitelně leží v žaludku nakladatelským, vydavatelským, nahrávacím a jiným společnostem
(dále jen "firmy"), které tak přicházejí o část svých astronomických zisků. Zuřivě tedy proti
tomu bujují a všem paličům i stahovačům se snaží alespoň znepříjemňovat život. Už jsme byli svědky
různých takových akcí - ze známějších případů třeba likvidace programu Napster, který sloužil
k vyhledávání MP3 na internetu, firmy také rády mažou MP3 soubory z různých soukromých stránek,
na poli domácí elektrotechniky jsme pak svědky pokusů o různé kódování a blokování přehrávacích
a nahrávacích přístrojů, vrcholem všeho pak jsou snahy o všelijaké zpoplatňování či zdaňování (tedy
i zdražování) nejen přístrojů samých, ale i prázdných nosičů, čili cédéček, kazet, videokazet,
minidisků a podobně. Firmy se tak snaží příjmy, které jim utekly domácí výrobou nosičů, dohnat
jinde.
Proč tedy lidé raději nekupují nové originál nosiče a nemají tak od firem pokoj? Je to jasné jak
facka. Zatímco za přepálené CD v nezměněné kvalitě a s téměř stejným barevným obalem dám maximálně
stovku, za originál z obchodu i šestkrát tolik. Z kompaktního disku, který by měl být běžným
spotřebním zbožím, se tak stává drahocenný majetek. Budovat diskotéku tak, že si ze svého platu
koupíte každý měsíc jedno cédéčko, je opravdu tristní úděl. Přibývá-li to však šestkrát rychleji,
navíc s možností stáhnout si MP3 zadarmo, hned je věc veselejší. Kdyby kompakt stál tak třetinu
současné ceny, asi by jen málokterý hudební fanda pokoutně pálil CD a připravil se tak o radost
z pěkného nového kousku do domácího archívu, s originál bookletem, zajímavým potiskem a podobně.
Co ale chudému Čecháčkovi zbývá? Taky si chce doma pouštět muziku a je tak odsouzen do role
digitálního psance. Firmy ale ustoupit nehodlají. Ony a jimi živení umělci si zvykli na miliónové
příjmy z prodeje zábavy a touží tento stav zachovat. Proto se občas i nějaký z umělců pouští
do spravedlivého boje za práva svá a svých chlebodárců a stojí tak vlastně na opačné straně
barikády než jeho fanoušci, bez kterých by přitom neznamenal nic. Osobně mne například dost
zamrzel takovýto boj od Larse Ulricha, kapelníka mé oblíbené Metallicy. Už zapomněl, že než se
stal milionářem, hrával po klubech a garážích pro své fanoušky jen z čisté radosti?
Jak tedy takovouto situaci řešit? Pro začátek mě napadá jedno - poučit se od firem softwarových.
Proč nejde například hudební cédéčka podobně jako počítačové programy upgradovat, čili koupit
vyšší verzi (čili nový titul od stejného umělce) s podstatnou slevou? Proč není možné
snižovat plynule cenu disků tak, jak přestávají být novinkami? Proč neexistují nějaké slevy
pro stálé zákazníky firem, věrnostní programy a podobě? A hlavně - proč je stále potřeba
říkat si za nosič, jehož hodnota je pár desetikorun částky mnoha set? Vždyť by se jich prodalo
daleko víc a firmy by tak o své zisky ani nepřišly. Spíš než válčit s hudebními fanoušky,
by bylo lepší vyjít jim vstříc a snažit se jim za každou cenu koupi zpřístupnit, jak to vidíme
v jiných oborech obchodu. Cožpak tady neplatí - náš zákazník - náš pán?
Muzikant nebo opilec?
8. 8. 2000
Tak jsme nedávno byli na jednom festiválku. Šlo o "Jihočeské zpívání", konané 21. - 22. 7. 2000. Spíš
než o festival jde o malé setkání muzikantů v jihočeském Žižkově rodišti Trocnově, pořádané naším
kamarádem Jirkou Krškou. Pohodová akcička v přátelském prostředí, bez velkých (a drahých) hvězd,
s atmosférou o to příjemnější. Přestože ony hvězdy se tohoto festivalu neúčastní, jsou interpreti,
kteří se jako hvězdy chovají, aniž by k tomu měli důvod.
Naše skupina měla hrát jako úplně poslední a pozdě v sobotní noci tak celou oficiální část festivalu
zakončit. Před námi měl mít svůj koncert už jen českokrumlovský písničkář Roman Špilínek. Jeho vystoupení
však zkazilo náladu značné části publika, příjemně naladěného z předchozího programu. Jmenovaný
hudebník se připotácel na jeviště ve stavu blízkém otravě alkoholem. Vždycky, než zahrál nějakou
skladbu, obecenstvo bylo nuceno vyslechnout půlhodinové nesmyslné opilecké blábolení, které občas
vyvolalo soucitný smích, častěji však bylo k pláči. Obsahem projevů bylo především konstatování, že je
autor strašně vožralej, že celej den chlastal, že chlastá pořád, že má žízeň a že vychlastá nejvíc
ze všech. Mezitím Špilínek zdržoval přáními, že chce zhasnout, podat pivo, rozsvítit, přestavět odposlech
a podobně. Ve svém konání byl při tom povzbuzován partičkou podobně nachmelených příznivců. Skladby,
které v pauzách mezi tímto předváděním se zahrál, kupodivu nezněly špatně. Bohužel, pro totálně
otráveného diváka už to nebylo velkou útěchou. Na závěr své produkce se umělec snažil zorganizovat hromadné
vystoupení sebe a libovolného počtu dostavivších se hudebníků. Jak toto organizování v jeho stavu
vypadalo je asi jasné, jen dodávám, že trvalo nekonečnou dobu a trpělivost diváka byla na závěr
podrobena pivnímu žvanění nejzoufalejšího kalibru. Když se konečně Špilínek odpotácel z jeviště,
oddychl si kromě nejednoho diváka asi i lecjaký přihlížející a stydící se muzikant.
Nemyslím si, že bych uvažoval nějak zastarale, když se domnívám, že tohle by se
muzikantovi a vůbec kumštýři, který hraje pro lidi, stát nemělo. Jsem tady přece pro své obecenstvo,
které ode mne čeká, že jej příjemně naladím, a že se mnou stráví pohodové chvíle. Určitě na jeviště
patří i sranda a recese, ale ve formě nepřekračující hranice dobrého vkusu. Stane-li se z hraní
pro lidi jenom záminka k předvádění vlastní ubohosti, je to dost smutné. Jsem přesvědčen, že každý umělec
by si měl svého diváka vážit, být rád, že tento divák přišel a snažit se, aby odcházel spokojen.
Nebýt totiž publika, tak nemá práce nás hudebníků, včetně Romana Špilínka, pražádný smysl. Mějme
to, prosím, neustále na paměti.