Už vás píchla OSA?

1. 7. 2001
   Představte si následující situaci: Jste dejme tomu cukrářem a vyrábíte naprosto jedinečné a originální dorty. Recepturu na ně jste sami vymysleli a rádi na ni každému zájemci udělíte licenci. Pochopitelně za penízky. Jenže konkurence je veliká a vás ve dne v noci trápí myšlenka: Co když ty mé skvělé dortíky někdo okouká, vypátrá tajný recept a bude na nich úspěšně bohatnout, vydávajíc je za své, přičemž na mou licenci se s prominutím vybodne? Zjistíte také, že podobné noční můry trápí i spoustu vašich kolegů - cukrářů. Vymyslíte proto spolu skvělou věc: Založíte si organizaci, která bude hlídat celý český cukrářský trh, a chytráky, kteří by vám rádi šlohli vaše nápady, nemilosrdně ztrestá. A nazvete ji třeba Ochranný cukrářský autorský svaz, zkráceně OCAS.
   Co vy na to? Že je to v pořádku? Ano, skutečně. Ale poslouchejte dále.
   Vaší organizaci se potírání zločinných padělatelů neobyčejně daří a stát ji má za to rád. Svými zákony jí dokonce umožní nevídané pravomoce: Od teď musí každý, kdo něco peče či vaří, dopředu vaší organizaci hlásit každý výrobek, který hodlá vytvořit. A to bez ohledu na to, má-li něco společného s vašimi patentovanými dorty. Vyrábí-li ten člověk například své vlastní kremrole, musí vám každou jejich novou várku hlásit deset dní před jejím vyrobením. Vy mu pak milostivě povolíte si své kremrole vyrobit. Samozřejmě, že za jeho peníze. Běda však, nenahlásí-li nic! A vy dokonce zjistíte, že NĚCO pekl. Pošlete mu výhružný dopis: "Milý kolego, protože se ve tvé cukrárně včera kouřilo z komína, usuzujeme, žes tvořil jakési cukrářské výrobky. Nevíme sice jaké, ale protože jsi nás předem poníženě nepoprosil o svolení něco péci, soudíme, žes tam vyráběl napodobeniny našich skvělých dortů. Účtujeme ti tedy částku XXX za licenci na ně a ještě jednou tolik jako pokutu. Ať už se to víckrát neopakuje!!!" Pomyslíte si - no a co, tak chudák výrobce přistoupí do vaší organizace a bude se tak aspoň trochu podílet na penězích, které zkasírujete. Chyba lávky! Vaše organizace je přece jen pro prominenty, o nějakého ušmudlaného kremroláře ze Lhoty nestojí! Stačí jí jeho peníze!
   Připadá vám tato představa děsivá? Říkáte si, že by taková organizace za chvíli zcela ovládla trh a časem by třeba diktovala národu co má jíst? A že by asi spoustu výrobců takovými buzeracemi otrávila natolik, že by se raději nechali zaměstnat v jiném oboru?
   Ale ono nejde o představu! Podobnou organizaci tady přece dávno máme. Jmenuje se Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (zkráceně OSA). Pravda, nechrání cukráře, ale autory písniček, zbytek je však prakticky stejný.
   Je jasné, že když někdo složí písničku, je tato jeho dílem, jeho výrobkem, a on tedy může rozhodovat o tom, kdo a kde jeho písničku bude hrát, a kolik si za to řekne. Podle našich zákonů by každý, kdo chce hrát hudbu jiného autora, měl tohoto autora předem zkontaktovat a dohodnout se s ním na užití jeho díla. V praxi ovšem hudebník těžko bude shánět autory všech písní, které chce hrát třeba na taneční zábavě, a uzavírat s každým z nich smlouvu. Zrovna tak autor si sám těžko ohlídá, nehraje-li se někde ve světě neoprávněně jeho píseň. Proto vznikla OSA. Hudebník zaplatí jenom jí a o víc se nestará. Ona pak vybrané peníze přerozdělí mezi autory. I když s všelijakým přerozdělováním peněz jsou v našem státě nepříliš povzbudivé zkušenosti, princip je určitě dobrý.
   To je tak ale všechno. OSA se stala organizací, která si s posvěcením státu může v hudebním oboru dělat naprosto co chce. Její rozsáhlé pravomoce a většině lidí nepříliš jasné poslání (vždyť kolik zákonodárců je aktivními hudebníky, hrajícími třeba na zábavách?) způsobují pozvolné ovládnutí autorského trhu v Čechách. Co mě tedy konkrétně štve?
   Představte si skupinu, která hraje výhradně vlastní repertoár, není nijak moc slavná, ale má své stálé fanoušky a častá vystoupení, občas zazní i v rádiu. Takové je i naše Naboso. Chce-li si taková kapela zahrát třeba někde v klubu pro padesátku posluchačů, musí nejprve kontaktovat OSA a předem mu na rozsáhlém a komplikovaném formuláři poslat seznam skladeb a jejich autorů (kteří jsou většinou členy kapely). Přesto, že OSA tyto autory nijak nechrání, neboť nejsou jejími členy (a ani o to nestojí), musí takovou produkci odsouhlasit. Teprve pak si můžete vlastní písně zahrát. Autora to (zatím!!!) nestojí víc, než nervy a čas, strávený sesmolováním lejster. Teď si ale vezměte situaci, kdy kapela nic takového nenahlásí. Je třeba mladá a nezkušená a prostě ji nenapadne, že by měla někde žádat o svolení hrát vlastní skladby, když je navíc většinou produkuje zcela zdarma (věřte nebo ne, Naboso na žádném ze svých vystoupení nic nevydělá, v nejlepším pokryjeme náklady). Může se pak dostat do velkých problémů. Malý příklad: Bude-li kapacita sálu 50 osob a vstupné se nebude vybírat žádné, činí poplatek stovku. Dvojnásobek za neoprávněné použití jsou tedy dvě stovky, k tomu ovšem pokuta za přestupek podle § 32, zákona 200/1990, který může dělat až 15.000,- Kč (§ 110 zákona 121/2000 - to je autorský zákon). To se pak sakra prodraží! A pozor - jestlipak máte zaplacenu autorskou odměnu, když hrajete u táboráku někde u lesa? Cože? Jestli jsem se nezbláznil? Já tedy ne! Myslíte si, že když máte plný sál svědků toho, že jste hráli výhradně vlastní skladby, nějak vám to pomůže? Kdepak! Pokud jste produkci dopředu neoznámili, OSA už nezajímá, co se tam hrálo. Podle autorského zákona totiž existuje "nevyvratitelná zákonná domněnka", že jste hráli chráněná autorská díla (§ 100, odstavec 6). Paráda, co? Také vás napadá, co OSA udělá s takto vybranými penězi, které vlastně není komu rozdělit? Určitě si je přece nenechá... Tak má tato organizace velice pohodlný život. Vlastně ani nemusí pro své chráněnce nic dělat, všichni jsme povinni sami se jí přihlásit, spočítat si, kolik zaplatíme, no a ona si jen zkasíruje penízky. Přece jen se ale sichruje, a to podle vzoru dřívějších monopolních stran, rozsáhlou sítí práskačů, kteří bloudí krajem a loví hříšné duše. Jejich způsoby jsou také typické - takový člověk vám třeba na sebe nechá číslo mobilu, na který když pak voláte, tak jej zvedne někdo jiný, kdo tvrdí, že dotyčného kontrolora nezná. A je tu poslední věc, která dříve či později každého hudebníka - skladatele napadne. Prostě - stanu se taky chráněncem OSA a budu dostávat prachy za to, když mou píseň někde zahrají. Zlatý voči - vyjádření OSA: "To my vás stejně chránit nebudem, to neni tak jednoduchý, to byste nejdříve museli mít vydanou vlastní desku a splnit ještě různé podmínky..." Přece jste si nemysleli, že vás mezi sebe pustí prominenti typu Petra Jandy, Romana Horkého, či šišlavých bratrů Medvídků od Medníku. Vašich peněz se ale asi štítit nebudou. Úplně zbytečné je pak věřit různým programům OSA na podporu začínajících kapel a podobně. Nevím o jediném takovém kolegovi, který by nějakou podobnou podporu obdržel. Samostatnou kapitolou jsou pak různé snahy OSA o všelijaké zpoplatňování prázdných CD, kazet, reprodukčních a záznamových přístrojů, hudby šířené na internetu a podobně. Možná by to chtělo samostatný článek (viz také článek předchozí). Jaký je tedy závěr? Vlastně žádný. Takový je prostě stav. Jen chci doufat, že u nás proto neskončí česká tradice vyhrávání po hospodách, u táboráků, v kempech, osadách, klubech, na zábavách, čajích či parketech. Kdo by se mohl divit muzikantovi, který by raději na svůj kumšt rezignoval a stal se pro jistotu jen posluchačem, který nemusí popsané problémy řešit. Když si to ale řekneme všichni, kdo nám bude za chvíli hrát? Já zapomněl - přece OSA...




Raz, dva, tři... MP3!

7. 12. 2000
   Určitě jste se už všichni, i když třeba nebrousíte internetem často, setkali se zkratkou MP3. Pokud někdo přece jen netuší o co jde - je to způsob či formát, v kterém je možné do počítače uložit hudbu. Takovýchto formátů je samozřejmě více, tento je ale zajímavý tím, že v počítači ukládá hudební soubor až na 10x menší prostor než jiné, přitom v kvalitě příliš se nelišící od CD. Tím pádem je jako stvořený pro ukládání a stahování z internetu, budování hudebního archívu nebo třeba přenos skladeb na disketách.
   Druhá věc, o které se chci zmínit je populární přepalování cédéček, a to jak z originálních CD, tak právě z internetových "empétrojek", které je masově rozšířeno a neznám snad člověka, který by doma nějaký takto pirátsky vyrobený nosič neměl. Čím tyto dvě skutečnosti souvisí? Obě totiž nepředstavitelně leží v žaludku nakladatelským, vydavatelským, nahrávacím a jiným společnostem (dále jen "firmy"), které tak přicházejí o část svých astronomických zisků. Zuřivě tedy proti tomu bujují a všem paličům i stahovačům se snaží alespoň znepříjemňovat život. Už jsme byli svědky různých takových akcí - ze známějších případů třeba likvidace programu Napster, který sloužil k vyhledávání MP3 na internetu, firmy také rády mažou MP3 soubory z různých soukromých stránek, na poli domácí elektrotechniky jsme pak svědky pokusů o různé kódování a blokování přehrávacích a nahrávacích přístrojů, vrcholem všeho pak jsou snahy o všelijaké zpoplatňování či zdaňování (tedy i zdražování) nejen přístrojů samých, ale i prázdných nosičů, čili cédéček, kazet, videokazet, minidisků a podobně. Firmy se tak snaží příjmy, které jim utekly domácí výrobou nosičů, dohnat jinde.
   Proč tedy lidé raději nekupují nové originál nosiče a nemají tak od firem pokoj? Je to jasné jak facka. Zatímco za přepálené CD v nezměněné kvalitě a s téměř stejným barevným obalem dám maximálně stovku, za originál z obchodu i šestkrát tolik. Z kompaktního disku, který by měl být běžným spotřebním zbožím, se tak stává drahocenný majetek. Budovat diskotéku tak, že si ze svého platu koupíte každý měsíc jedno cédéčko, je opravdu tristní úděl. Přibývá-li to však šestkrát rychleji, navíc s možností stáhnout si MP3 zadarmo, hned je věc veselejší. Kdyby kompakt stál tak třetinu současné ceny, asi by jen málokterý hudební fanda pokoutně pálil CD a připravil se tak o radost z pěkného nového kousku do domácího archívu, s originál bookletem, zajímavým potiskem a podobně. Co ale chudému Čecháčkovi zbývá? Taky si chce doma pouštět muziku a je tak odsouzen do role digitálního psance. Firmy ale ustoupit nehodlají. Ony a jimi živení umělci si zvykli na miliónové příjmy z prodeje zábavy a touží tento stav zachovat. Proto se občas i nějaký z umělců pouští do spravedlivého boje za práva svá a svých chlebodárců a stojí tak vlastně na opačné straně barikády než jeho fanoušci, bez kterých by přitom neznamenal nic. Osobně mne například dost zamrzel takovýto boj od Larse Ulricha, kapelníka mé oblíbené Metallicy. Už zapomněl, že než se stal milionářem, hrával po klubech a garážích pro své fanoušky jen z čisté radosti?
   Jak tedy takovouto situaci řešit? Pro začátek mě napadá jedno - poučit se od firem softwarových. Proč nejde například hudební cédéčka podobně jako počítačové programy upgradovat, čili koupit vyšší verzi (čili nový titul od stejného umělce) s podstatnou slevou? Proč není možné snižovat plynule cenu disků tak, jak přestávají být novinkami? Proč neexistují nějaké slevy pro stálé zákazníky firem, věrnostní programy a podobě? A hlavně - proč je stále potřeba říkat si za nosič, jehož hodnota je pár desetikorun částky mnoha set? Vždyť by se jich prodalo daleko víc a firmy by tak o své zisky ani nepřišly. Spíš než válčit s hudebními fanoušky, by bylo lepší vyjít jim vstříc a snažit se jim za každou cenu koupi zpřístupnit, jak to vidíme v jiných oborech obchodu. Cožpak tady neplatí - náš zákazník - náš pán?




Muzikant nebo opilec?

8. 8. 2000
   Tak jsme nedávno byli na jednom festiválku. Šlo o "Jihočeské zpívání", konané 21. - 22. 7. 2000. Spíš než o festival jde o malé setkání muzikantů v jihočeském Žižkově rodišti Trocnově, pořádané naším kamarádem Jirkou Krškou. Pohodová akcička v přátelském prostředí, bez velkých (a drahých) hvězd, s atmosférou o to příjemnější. Přestože ony hvězdy se tohoto festivalu neúčastní, jsou interpreti, kteří se jako hvězdy chovají, aniž by k tomu měli důvod.
    Naše skupina měla hrát jako úplně poslední a pozdě v sobotní noci tak celou oficiální část festivalu zakončit. Před námi měl mít svůj koncert už jen českokrumlovský písničkář Roman Špilínek. Jeho vystoupení však zkazilo náladu značné části publika, příjemně naladěného z předchozího programu. Jmenovaný hudebník se připotácel na jeviště ve stavu blízkém otravě alkoholem. Vždycky, než zahrál nějakou skladbu, obecenstvo bylo nuceno vyslechnout půlhodinové nesmyslné opilecké blábolení, které občas vyvolalo soucitný smích, častěji však bylo k pláči. Obsahem projevů bylo především konstatování, že je autor strašně vožralej, že celej den chlastal, že chlastá pořád, že má žízeň a že vychlastá nejvíc ze všech. Mezitím Špilínek zdržoval přáními, že chce zhasnout, podat pivo, rozsvítit, přestavět odposlech a podobně. Ve svém konání byl při tom povzbuzován partičkou podobně nachmelených příznivců. Skladby, které v pauzách mezi tímto předváděním se zahrál, kupodivu nezněly špatně. Bohužel, pro totálně otráveného diváka už to nebylo velkou útěchou. Na závěr své produkce se umělec snažil zorganizovat hromadné vystoupení sebe a libovolného počtu dostavivších se hudebníků. Jak toto organizování v jeho stavu vypadalo je asi jasné, jen dodávám, že trvalo nekonečnou dobu a trpělivost diváka byla na závěr podrobena pivnímu žvanění nejzoufalejšího kalibru. Když se konečně Špilínek odpotácel z jeviště, oddychl si kromě nejednoho diváka asi i lecjaký přihlížející a stydící se muzikant.
   Nemyslím si, že bych uvažoval nějak zastarale, když se domnívám, že tohle by se muzikantovi a vůbec kumštýři, který hraje pro lidi, stát nemělo. Jsem tady přece pro své obecenstvo, které ode mne čeká, že jej příjemně naladím, a že se mnou stráví pohodové chvíle. Určitě na jeviště patří i sranda a recese, ale ve formě nepřekračující hranice dobrého vkusu. Stane-li se z hraní pro lidi jenom záminka k předvádění vlastní ubohosti, je to dost smutné. Jsem přesvědčen, že každý umělec by si měl svého diváka vážit, být rád, že tento divák přišel a snažit se, aby odcházel spokojen. Nebýt totiž publika, tak nemá práce nás hudebníků, včetně Romana Špilínka, pražádný smysl. Mějme to, prosím, neustále na paměti.




Návrat na úvodní stránku Návrat na hlavní menu

Kapelní kronika - Zpěvník - Nahrávky - Fotoalbum - David - Martin - Pavlína - Martina - Tomáš - Odkazy - Napadlo mě... - Kontakt - Kalendář akcí
[CNW:Counter]